Jak již bylo řečeno minule, věcná břemena jsou věcnými právy k věci cizí, která nehledě na převody věci povinného trvají. Jedná se o práva absolutní, která působí vůči všem, dokonce i proti vlastníku tzv. služebné nemovitosti. Dle NOZ se věcná břemena dělí na služebnosti a reálná břemena. Služebnosti spočívají v užívacím právu, které se vztahuje k určité věci a omezuje ve výkonu vlastnického práva jejího vlastníka, který musí ve prospěch jiného (oprávněného) něco trpět nebo se něčeho zdržet (např. strpět přechod přes svůj pozemek). Při zatížení nemovitosti reálným břemenem je vlastník nemovitosti zavázán oprávněnému něco dávat nebo pro něj něco konat (např. pravidelně oprávněnému poskytovat ovoce ze svého sadu). V případě, že by nebylo toto právo plněno, konstruuje se nárok oprávněného na peněžitou náhradu. Základním rozdílem mezi služebností a reálným břemenem je povaha povinností vlastníka zatížené věci, v případě služebností je vlastník povinen něco trpět, nekonat, kdežto v případě reálného břemene je od vlastníka vyžadováno jednání aktivní (tj. něco dát či konat). Dalším rozdílem je pak doba trvání věcného břemene. Přestože může být dohodnuto jinak, služebnosti se zpravidla zřizují na dobu neurčitou, kdežto u reálného břemene je předpokládána dočasnost. Pokud by však mělo být sjednáno reálné břemeno na dobu neurčitou, je možno jej sjednat pouze jako právo vykupitelné (tj. jako právo, ze kterého se lze vyvázat zaplacením určité částky), a to za podmínek, které byly dohodnuty již při zřízení reálného břemene. Služebnosti dále dělíme na pozemkové a osobní. V případě pozemkové služebnosti je oprávněným vlastník nemovitosti. Jedná se typicky např. o právo cesty. Toto právo se vztahuje přímo k panující nemovitosti, proto je z tohoto práva oprávněn vždy vlastník panující nemovitosti bez ohledu na to, zda se tato osoba liší od původní, která uzavřela smlouvu o zřízení služebnosti. Osobní služebnost se vztahuje vždy ke konkrétní osobě, nelze ji převést na jiného a smrtí této osoby služebnost zaniká. Jedná se například o služebnost bytu. NOZ však umožňuje, aby osobní služebnost byla vztažena i na dědice, v takovém případě smrtí osoby oprávněné služebnost nezaniká, ale jsou z ní dále oprávněni zůstavitelovi dědicové. Věcná břemena vznikají smlouvou, pořízením pro případ smrti, rozhodnutím příslušného orgánu, ze zákona nebo vydržením. Věcná práva zanikají rozhodnutím příslušného orgánu, ze zákona, v důsledku trvalých změn, které brání užívání věci, zánikem služebné věci, smrtí/zánikem oprávněného (u osobních služebností), uplynutím doby, na kterou bylo věcné břemeno zřízeno, nebo dohodou.